Americké letectvo dvacet let sbíralo a vyšetřovalo hlášení o neidentifikovaných létajících objektech. Podle později odtajněné zprávy CIA měla většina z nich v jednom období velmi pozemský původ. To vysvětlení je přesvědčivé, ale nejde přijmout bez výhrad, a je to poučné dvakrát.
Tenhle text není o tom, jestli někdo něco viděl. Je o tom, co s hlášeními dělaly instituce, proč jim odpovídaly tak, jak odpovídaly, a jak se na to dnes díváme s odstupem a s odtajněnými dokumenty v ruce.
Na tom se totiž dá dobře ukázat něco, co platí i mimo tohle téma. Když utajovaný program vytvoří veřejný jev, vznikne k němu vysvětlení. A to vysvětlení je také tvrzení, které se dá prověřovat.
Tři programy, které to měly vyšetřit
Americké letectvo se hlášeními zabývalo systematicky od konce čtyřicátých let.
Nejprve běžel utajovaný program Sign od prosince 1947 do února 1949, který prověřil 243 hlášení. Navázal na něj zúžený program Grudge, jenž během dalšího zhruba půlroku shromáždil 244 hlášení.
Nejznámější je třetí v pořadí, program Blue Book, který běžel od roku 1952 do roku 1969. Za tu dobu jeho pracovníci prošetřili 12 618 hlášení. U všech kromě 701 určili, že šlo o špatně vyhodnocený běžný jev nebo objekt.
Ta zbývající část, tedy něco přes pět procent, zůstala nevysvětlená. Rozložení nevysvětlených případů je podle přehledů poměrně rovnoměrné napříč roky, s výraznou výjimkou roku 1952, na který jich připadá přes tři sta.
Proč se stříbrné letadlo ve velké výšce chová jako ohnivý objekt
Nejlepší část příběhu je optická a je snadno pochopitelná.
V polovině padesátých let létaly dopravní letouny obvykle ve výškách zhruba 10 000 až 20 000 stop. Vojenské stroje se běžně pohybovaly pod 40 000 stopami. Průzkumný letoun U-2 ale létal ve výškách nad 60 000 stop, tedy výš, než se tehdy považovalo za možné.
A teď to podstatné. Když slunce zapadne pod obzor z pohledu letounu ve 20 000 stopách, je posádka v šeru. Stroj letící o čtyřicet tisíc stop výš má ale obzor podstatně vzdálenější a slunce pro něj ještě nezapadlo. Jeho stříbrná křídla sluneční paprsky odrážejí.
Z nižšího letounu to vypadá jako jasný, zdánlivě ohnivý objekt vysoko na jinak tmavnoucí obloze, bez viditelného tvaru a bez zvuku.
Přesně tomu odpovídá i statistika hlášení. Nejvíc jich přicházelo v podvečer a od posádek letounů mířících od východu na západ, tedy těch, které měly zapadající slunce před sebou.
Vyšetřovatelé znali odpověď a nesměli ji vyslovit
Tady se dostáváme k části, která je na celé věci nejnepříjemnější.
Pracovníci programu Blue Book měli možnost si hlášení ověřit. Obraceli se na pracoviště zpravodajské služby ve Washingtonu, kde porovnávali čas a místo hlášení se záznamy o letech U-2. Tím dokázali velkou část případů uzavřít.
Skutečnou příčinu ale oznámit nemohli, protože program byl utajovaný. Odpovědi proto odkazovaly na přírodní jevy, nejčastěji na ledové krystaly a teplotní inverzi.
Jinými slovy, oficiální vysvětlení byla vědomě nesprávná. Zároveň je ale potřeba říct, jakým směrem. Nezakrývala mimozemský původ, zakrývala existenci letounu. Kdo tvrdí, že úřady o UFO lhaly, má v tomhle konkrétním případě pravdu. Jen z toho neplyne to, co se z toho obvykle vyvozuje.
Tvrzení, které samo potřebuje ověřit
Nejcitovanější věta z odtajněné zprávy zní, že lety U-2 a později letounů programu OXCART, tedy předchůdců SR-71, vysvětlují více než polovinu všech hlášení o UFO z konce padesátých let a většiny let šedesátých.
Tahle věta se dnes cituje jako uzavřená věc. Stojí za to podívat se, na čem stojí.
Zpráva ji uvádí s odkazem na pozdější odhady pracovníků, kteří se na obou programech podíleli. Není to tedy výsledek sečtení hlášení, ale odhad učiněný s odstupem desítek let.
Vedle toho stojí vlastní čísla programu Blue Book. Z 12 618 prošetřených hlášení jich bylo jako nevysvětlené vedeno 701. Pokud většinu všech hlášení tvořily lety tajných letounů, znamenalo by to, že velká část případů uzavřených jako přírodní jev byla ve skutečnosti uzavřená právě takhle.
Tvrzení navíc veřejně odmítali badatelé zabývající se tématem s argumentem, že pozorované chování popisované v hlášeních neodpovídá tomu, co letoun U-2 dokáže.
Podstatné je, co zpráva sama netvrdí. Neříká, že tajné letouny vysvětlují všechna hlášení. Uvádí podíl vztažený ke konkrétnímu období a zbytek nechává otevřený.
Správná formulace tedy zní, že podle odhadu lidí z programu šlo v jednom období o většinu hlášení. To je něco jiného než věta, že se tím celá věc vysvětlila. Program OXCART je přímým předchůdcem pozdějšího letounu SR-71 Blackbird, jehož vlastní technické problémy jsme popsali v samostatném článku.
Co se odtajněním vlastně změnilo
Poslední vrstva příběhu je sama o sobě zajímavá.
Dokument o programu U-2 byl zveřejněn v méně začerněné podobě v roce 2013 a poprvé v něm byla veřejně na mapě označena zkušební základna, kolem které se do té doby točila většina spekulací.
Britský autor, který se programu dlouhodobě věnoval, ale tehdy upozornil, že drtivá většina těch informací už byla dávno popsaná z otevřených zdrojů. Změnilo se tedy hlavně to, kdo je říká.
To je dobrá poznámka na závěr. Utajení nevytváří jen tajemství, ale i prostor, ve kterém vyroste vysvětlení. A když se utajení po letech zruší, nedostaneme automaticky pravdu. Dostaneme další dokument, který je potřeba číst stejně pečlivě jako všechny předchozí. Podobný osud utajení potkal i letoun F-117, o jehož existenci se dlouho oficiálně nesmělo mluvit.
Jak jsme psali v článku o jaderné nehodě u Goldsboro, odtajněný dokument taky není automaticky konečná pravda. Je to další pramen, u kterého je potřeba vědět, na jakou otázku vlastně odpovídá.
