Balistická raketa V-2 dopadla bez varování a nedalo se proti ní nic dělat. Podle dobových představ šlo o zbraň, která mohla rozhodnout válku. Když se ale sečte, co skutečně způsobila a co stála, vyjde obraz, který se s tou představou míjí.
Raketa označovaná v německé dokumentaci jako A-4 a v propagandě jako V-2 byla první balistickou střelou použitou v boji. Vývoj pod vedením Wernhera von Brauna běžel od poloviny třicátých let, první úspěšný start se uskutečnil 3. října 1942.
Bojově byla nasazena od září 1944. Nejprve proti Paříži, o dva dny později proti Británii, kam jich do konce března 1945 mířilo přes jedenáct set. Těžce zasažena byla také Belgie, zejména Antverpy.
Zbraň, proti které neexistovala obrana
Dobový strach z téhle zbraně byl opodstatněný a je potřeba ho brát vážně.
Raketa se pohybovala nadzvukovou rychlostí, což znamenalo, že dopadla dřív, než k obyvatelům dolehl zvuk jejího příletu. Neexistovalo tedy varování. Poplachové sirény, na které si lidé za války zvykli, u téhle zbraně nemohly fungovat.
Nedala se sestřelit. Proti letounům i proti pomalejším střelám V-1 bylo možné nasadit stíhací letectvo a protiletadlové dělostřelectvo. Proti balistické střele padající z velké výšky neexistoval tehdy žádný použitelný prostředek.
Nedala se ani umlčet u zdroje. Odpalovací obsluhy byly pohyblivé a hledání jejich stanovišť z výšky bylo prakticky beznadějné. Podzemní výrobní závod byl proti bombardování dobře chráněný.
Z pohledu zasaženého města šlo tedy o zbraň, se kterou se skutečně nedalo nic dělat.
Co skutečně způsobila
Při útocích raketami V-2 zahynulo v Británii a Belgii dohromady zhruba pět tisíc lidí.
To je počet, který je potřeba brát s vážností, jakou si zaslouží. Zároveň je ale mnohem nižší, než odpovídá představě o rozhodující zbrani. Jednotlivé nálety běžných bombardérů si v téže válce vyžádaly srovnatelné nebo vyšší počty obětí, a to během jedné noci.
Důvod je v povaze zbraně. Raketa nesla jednu nálož a zasáhnout s ní bylo možné plochu velkého města, ne konkrétní cíl. Pro zásah továrny, mostu nebo nádraží byla nepoužitelná. Její účinek byl tedy z vojenského hlediska nahodilý, i když pro zasažené čtvrti naprosto konkrétní.
Cena, kterou nelze vynechat
Tady se dostáváme k části, kvůli které se tenhle článek vůbec vyplatí psát.
Po náletu britského letectva na vývojové středisko v Peenemünde v srpnu 1943 se výroba přesunula do podzemního závodu Mittelwerk u Nordhausenu. Na jeho vybudování a provoz nasadila SS vězně z koncentračního tábora. Tábor postavený u tunelů dostal krycí jméno Dora a později byl přejmenován na Mittelbau.
Podle Encyklopedie holokaustu, kterou spravuje americké Muzeum památky holokaustu, prošlo tímto táborovým komplexem přes šedesát tisíc vězňů. Pracovali v tunelech, stavěli podzemní závod a poté obsluhovali výrobní linky.
Počty obětí se v pramenech liší podle toho, co se počítá. Pro výrobu raket V-2 se uvádí odhad kolem deseti tisíc mrtvých. Pro celý táborový komplex včetně dalších projektů se objevuje dvacet tisíc. Pokud se připočtou oběti pochodů smrti v posledních týdnech války, dostáváme se ještě výš.
I při nejopatrnějším počítání platí, že při výrobě téhle zbraně zahynulo víc lidí než při jejím použití. To není řečnická figura ani efektní obrat. Je to doložený poměr a je to hlavní věc, kterou si z celého tématu odnést.
Proč se spojenecké plánování skoro nezměnilo
Existuje rozšířené tvrzení, že V-2 odčerpala spojencům značné síly a pozornost. Historik Michael Neufeld, který se programem dlouhodobě zabývá, to v rozhovoru pro Národní muzeum druhé světové války hodnotí jinak.
Podle něj byl dopad zbraně na průběh války malý. V zasažených oblastech, tedy hlavně v Londýně a Antverpách, šlo o děsivou věc. Mimo ně to ale závěrečné tažení proti Německu téměř neovlivnilo.
Jeho vysvětlení je přitom logické, i když působí neintuitivně. Spojenci nadzvukovou střelu sestřelit neuměli, pohyblivé obsluhy nenacházeli a podzemní závod bombardovat nedokázali. Právě proto na ni nevyčlenili velké síly. Nebylo totiž co dělat.
Zbraň, proti které neexistuje obrana, tedy zároveň nenabízí nic, do čeho by se dalo investovat. Z toho plyne závěr, který je pro celé téma podstatný. Nenapadnutelnost sama o sobě z prostředku nedělá rozhodující zbraň.
Výroba nedosáhla ani vlastního plánu
Poslední dílek skládačky je v číslech samotné výroby.
Celkem vzniklo kolem šesti tisíc raket. Měsíční produkce se pohybovala v řádu stovek kusů, ale plánovaných hodnot nedosahovala.
Jeden z důvodů stojí za zmínku, protože hodně vypovídá o tehdejším německém hospodářství. O podzemní prostory se soupeřilo. Významnou část kapacity tunelů si nárokovala výroba leteckých motorů, takže raketový program nedostal ani to podzemí celé.
Program, který měl podle propagandy zvrátit průběh války, si tedy uvnitř vlastního systému nedokázal vybojovat ani výrobní halu.
Skutečný význam přišel až po roce 1945
Bylo by ale chyba uzavřít to tvrzením, že šlo o bezvýznamnou věc.
V-2 byla první balistickou střelou v historii a technicky šlo o mimořádný výkon. Její skutečný dopad se ale neprojevil ve válce, pro kterou vznikla, nýbrž po ní. Obě vítězné mocnosti se pokusily získat dokumentaci, hotové stroje i lidi, kteří na programu pracovali. Z téhle technologie a z těchto inženýrů vyrostlo poválečné raketové a později kosmické úsilí na obou stranách.
To je také důvod, proč se o téhle zbrani píše mnohem víc než o jiných, které způsobily násobně větší ztráty. Nepíše se o ní kvůli tomu, co udělala mezi zářím 1944 a březnem 1945. Píše se o ní kvůli tomu, co z ní vzniklo potom.
A právě proto by u ní nikdy neměla chybět druhá část účtu, tedy tunely u Nordhausenu. Podobně jako přesnost bombardování s Nordenem nedosáhla svého propagovaného ideálu nebo jako u tanku Maus převýšily nároky projektu jeho skutečný přínos, i u V-2 platí, že představa o zbrani a její doložený účet jsou dvě různé věci.
